Vzdělávat divadlem?

S Kukátkem může být každý

ve Vaší třídě hvězdou!

KukátkoProEdu Vám nabízí kompletní metodiku projektové výuky k realizaci autorského divadelního představení na klíč. Metodika vychází z principů definovaných v kurikulárních dokumentech (RVP) a je zpracována jako příloha Vašeho stávajícího ŠVP.

O PROJEKTU

KukátkoProEdu je metodika projektové výuky zaměřená na podporu praktických komunikačních a sociálních dovedností dětí v kolektivu.

Tento metodický balíček je určený pro mateřské školy, 1. stupeň základních škol a základní umělecké školy. Najde uplatnění i během aktivit realizovaných ve střediscích volného času nebo na příměstských táborech. Výstupem projektu je divadelní představení pro ostatní děti ze školy, rodiče, učitele a veřejnost.

Obsahem balíčku je příběh ve formě autorského scénáře, dále zpěvník, audio nahrávky s příběhem a hudebními podklady, scénografická část, časový harmonogram aktivit a projektová příloha ŠVP. Více o projektu naleznete zde.

Zkušenost z reálné školy – Markéta Kroulová, ZŠ Boženka, Zábřeh na Moravě

Jak jsem se o projektu dozvěděla?

Kolegyně ze školy se zúčastnila některého ze seminářů projektu Inspiro, kde bylo Kukátko představeno a protože zrovna viděla účinkovat moji třídu na Vánoční Božence, zdála se jí tato skupina vhodná pro nacvičování divadla.

Proč jsem se rozhodla se třídou projekt vyzkoušet?

Jedná se o početnou třídu (27 žáků) s celkem sedmi inkludovanými žáky, z nichž dva mají třetí stupeň podpůrných opatření, jeden žák má diagnostikovanou poruchu chování na bázi sociálního prostředí. Ve třídě jsou obrovské rozdíly mezi dětmi, jak ve školní výkonnosti, tak zejména ve schopnosti úspěšně se začlenit do kolektivu a najít si své místo. Vztahy mezi dětmi jsou místy skutečně problematické. Doufala jsem, že při nacvičování pohádky se může každý uplatnit v tom, co je mu blízké a společný cíl pomůže dětem přirozeně vytvořit prostředí vzájemné spolupráce. Ve skutečnosti mi tedy v prvé řadě nešlo o výsledek (představení), ale o proces jeho přípravy.

Jak naše společná práce probíhala?

Ze začátku jsem se snažila držet metodického postupu z Kukátka, ale brzy se ukázalo, že děti rády hledají svoje cesty a chtějí si divadlo děla po svém. Protože byl obrovský zájem o hlavní role, museli jsme představení nacvičovat v alternacích, což bylo ze začátku moc přínosné, protože v době, kdy si děti ještě nebyly jisty textem, hráli roli ve dvou a vzájemně se podporovali. Ke zkoušení „po jednom“ herci jsme přistoupili teprve asi týden před generálkou.

Čeho jsem si všimla při nácviku?

  • Hoch, který si nevybral žádnou výraznější roli, se sám vrhnul do vyrábění slepičích hřebínků. Vymyslel a vyrobil je pro všechny kamarády.
  • Hoch, který ve třídě téměř nemluví, si vybral roli černé díry a projevil neuvěřitelné herecké schopnosti.
  • Hoch, který se sám považuje za outsidera (má nejen SVPU, ale i zdravotní omezení), nemá téměř žádné kamarády a je většinou dětí podceňován, si vybral roli tatínka. Sám se doma „nadřel“ text a dokonce si vymyslel doprovodná gesta.
  • Dívky, které si vybraly hlavní role pyšných not, spolu ve třídě neustále bojují (nesmyslné ženské spory, které začnou ve třetí třídě a neskončí do konce života), měly možnost předvést jedna před druhou, jak se poperou se svou rolí. To je motivovalo k úžasným výkonům, zvlášť když dvě rivalky alternovaly ve stejné roli.
  • Žák, pro něhož je většina školních úkolů nadlidským výkonem, byl šťastný a pyšný, že může pouštět hudbu z počítače.
  • Dva hoši se ujali role režisérů, získali obrovský respekt většiny dětí.
  • Hoch s poruchami chování, jehož mnoho dětí vnímá jako agresora, se nemohl zúčastnit většiny nácviku z důvodu pobytu v DPL Šternberk. Připojil se k nám až ve druhé polovině nácviku. Přesto si vybral alternaci v hlavní roli skladatele. Roli se perfektně naučil, dokonale hrál a i jeho reflexe byla reflexí zralého a kriticky myslícího žáka. Zkrátka při představení působil jako premiant a nikoliv jako nejproblematičtější žák třídy.
  • Dívka, u které se mi nepodařilo odhalit, proč ji děti nevnímají jako sobě rovnou, nacvičila dvě písničky na housle a při premiéře je skvěle zvládla.
  • Hochy moc bavilo hrát společně slepice, námořníky a hvězdy. Některé repliky jednotlivců jsme pak nechali říkat celou skupinu – lépe to vyznělo a bylo to zábavnější.

Nejvíc mne překvapilo, že jsem dětem celkem nic nemusela organizovat a vymýšlet. Projekt je natolik vtáhnul, že se bez vyzvání naučily role a udělaly vše potřebné.

Trošku mne mrzí, že jsme nestihli všechny aktivity z časového harmonogramu, protože mi připadají důležité, zejména metody kritického myšlení vedoucí k reflexi. Nácviku jsme se nevěnovali denně, potřebovali jsme asi 7 týdnů. Osobně mi připadá vhodnější projektu věnovat delší dobu, vše se lépe usadí a zažije. Podle mne jsou navrhované dva týdny opravdu málo, děti nemají čas na reflexi a objevování.

Komu a proč jsme představení hráli?

Poprvé jsme hráli na třídních schůzkách pro rodiče (dvakrát, kvůli alternacím, aby každý rodič viděl své dítě), aby pochopili, co je ve škole důležité pro život. Z reakce rodičů: „Bylo příjemné sledovat žáky, kteří mezi sebou neustále řeší nějaké problémy, jak spolu umí vyjít a nacvičit pro nás tak pěkné divadelní až muzikálové představení.“
Dále jsme představení hráli mladším dětem ze školy (prvňáčkům a druhákům), abychom je potěšili a taky sousedním čtvrťákům, abychom je povzbudili k něčemu podobnému.

Co nám zůstalo po představení?

Radost a hrdost, že jsme to společně zvládli.
Některé repliky se staly součástí školního života ve třídě.
Písničky jsou nezapomenutelné.
Děti potřebují smysluplné výzvy, aby mohly tvořit, potřebují společný cíl, jen tak se něčemu naučí.